NP MANUEL ANTONIO (Kostarika, 2016)

Nový měsíc a s ním začátek zase něčeho nového. Rok uběhl jako voda a to pro mě znamená jediné a to loučení a přesun na nové místo. Listopad se bude vést ve znamení backpackingu po Kostarice. Takže hurá do toho.

Jak probíhala cesta nemá cenu psát, protože je to neustále to stejné. Do San Jose v Kostarice jsem dorazila ve středu 2. listopadu ve 20:30. Měla jsem několik možností: vzít bus a jet na hostel do San Jose a druhý den ráno chytit bus do Manuel Antonio nebo zůstat spát na letišti a veškeré přesuny podniknout až ráno za světla. Zvolila jsem tu druhou variantu. Zdála se být daleko schůdnější. Vzhledem k tomu, že jsem dostala z příletové haly ve 21h, tak nemělo smysl jít spát. Zakotvila jsem u Cafe restaurace, kde jsem dobíjela baterky a plánovala, co vlastně podniknu. To víte, já sice v Kanadě nakoupila průvodce a turistickou mapu, ale nikterak jsem to nekoumala. Takže jsem přijela do Kostariky bez jediného plánu. Jediný plán je ten, že má zpáteční letenka je 2.12. Takže konečně byl důvod udělat nějaký ten plán. Takže mou první zastávkou bude NP Manuel Antonio. Ze San Jose sem jede přímý bus. Takže velice snadné. Teď jenom zamluvit hostel. U hostelu trávím dlouhou chvíli, protože jsem člověk samotář, tak nechci hostel, který je spojený s barem nebo má společné prostory, kde se dá pařit. Tuhle chybu jsem udělala jedinkrát v Mexiku a za celou noc jsem se nevyspala, jak lidi tancovali, hudba duněla a podnapilí lidi běhali po hostelu. Takže teď vybírám hostely, které jsou klidné. Hostel zabookovanej, takže můžu jít v klidu spát. Letiště je malinké, útulné. Je nás tu více, kdo tu takhle zůstává. Já jsem si našla místo na druhém konci haly hned u odbavení, kde je prozatím klid, ale zároveň tu sedí personál a je na mě vidět. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že mě čeká několik nocí mimo postel, tak jsem si sebou přivezla svou outdoorovou nafukovací karimatku, takže mi tu všichni závidí. Spí se dobře. Ze začátku se potím, ale postupem času oblíkám mikinu. Později ještě Goretex bundu a přes sebe deku. Nemám ráda klimatizace, ať už na letišti nebo v autobuse. Kostarika nebude o ničem jiném, než o klimatizaci. Takže jsem za svou deku ráda. Nejlepší pomocník na cestování. Pořídila jsem si i masku přes oči a špunty do uší, ale nikdy jsem to nepoužila. Za to deku, tu neustále. Ať už jako polštář nebo deku. Moc toho nenaspím, tohle letiště funguje i v noci, takže se tu pořád někdo trousí na odbavení.

Ráno v 8 vstávačka. Umýt se, dát si kafe, vyměnit peníze a hurá na autobus do San Jose, které je vzdáleno od letiště asi 30km. Z internetu mám zjištěno, že bus jezdí každých pár minut. Při nasednutí se musím řidiče ujistit, jestli jede do San Jose nebo do Alalueja. Letiště je vlastně taková točna. Přijíždí autobus. Asi 2x se ho ptám, jestli jede do San Jose, tak mě svým Si, Si ujišťuje že ano. Platím 540 colonas, což je 1 dollar. Po asi 15min jízdy mě vyhazuje z autobusu, že konečná. Samozřejmě nejsem v San Jose, ale v Alalueja. Takže já na něj anglicky, že jsem mu zaplatila on samozřejmě na mě španělsky. Takže konverzace stojí za to. Nemá to smysl, takže vystupuju a nastupuju do autobusu přede mnou. Zde řidič mluví anglicky, tak mě ujišťuje, že jede do San Jose. A má pravdu. Po ani ne hodince vystupuju v San Jose a zapomocí mobilu a GPS se přesouvám na správnou autobusovou zastávku, odkud mi jede správný bus do Manuel Antonio. Jízdenka koupená, teď jenom sedím a mám něco přes hodinu na to, než mi pojede bus. Takže sedím a snažím se vzpamatovat z toho vedra. Ou, není zas tak hrozný vedro, jako spíš dusno. Jsem celá olepená. Vítejte v Kostarice. Budu si na to muset zvyknout. Mám na to měsíc, tak snad se aklimatizuju. Nasedám do autobusu, který by mě měl za necelé 4h dovézt na pláž a k národnímu parku. Než se vymotáme ze San Jose, tak to dá zabrat. Všude samá jednosměrka, spousta aut, všichni na sebe troubí. To je tu ve velké oblibě. Ale ne stylem jako u nás v Čechách, v Čechách se troubí jenom tehdy, když chcete někomu zanadávat, jak řídí. Tady je v tomhle ohledu klídek. Tady se spíš troubí jako kamarádi. Když někdo najíždí do křižovatky, tak zatroubí, aby ten druhý jel, nebo si troubí na pozdrav a někdy mi přijde, že si troubí jen tak. Že vlastně ani pořádně nemají důvod. Autobus je klimatizovaný, takže jsem ráda za svou deku a choulím se pod ní. Z 90% cestují Kostoričané, jestli nás je tak 5, co cestujem s batohem. Hold ještě není hlavní sezona, ale jenom sezona dešťů. Ten největší nával se sem teprv přihrne.

Teploměr ukazuje, že venku je 30 stupňů a v autobuse je pouhých 13 stupňů. Pokaždé když autobus zastaví, tak je cítit ten vzduch z venku, jak je jiný, těžký. Přijíždíme do Quepos a to je pro mě konečná. Wow, všichni Kostaričané jsou snad venku. Kolikrát si i říkám, jak oni vlastně pracují. Mají to tu prostě postavené jinak. Každý sedí před svým obchůdkem venku a baví se společně. Takže se ulice zdají být přeplněné. Podle GPS se tedy vydávám k hostelu. Bože, je to do kopce. No mám co dělat. Těsně před hostelem sedím a odpočívám. Vyšplhat schody do recepce a hurá se přihlásit a hurá na pokoj. Mám zamluvenou postel v pokoji pro 6 lidí. Pro dnešní večer to tu mám sama pro sebe. Je to opravdu prťavý, nedokážu si představit, že by nás tu bylo 6 ve stejné chvíli i s batohama. V ceně hostelu mám i snídani, která je od 8h do 10h. Brouzdám na netu a dělám plán na další den. Plán je jasný: NP Manuel Antonio. Jdu spát, dnes toho bylo opravdu dost.

Ráno vstávám kolem 8h ranní. Chytám autobus do Manuel Antonio. Jezdí tu místní bus. Cena je dobrá. Samozřejmě já bez mojí španělštiny se nechytám, jestli jsem už u NP nebo ne. Takže se ptám jednoho týpka, co se zdá být turista. Míří taky do NP, takže jdeme spolu. Je to Rakušan. V 38 letech se rozhodl, že si dá cestu kolem světa. Skončil s prací v bance, vše prodal a z našetřených 25 000 eur se vydal na roční cestu kolem světa. Začal v Evropě, pak Maroko, pak se přesunul do Kanady do Vancouveru, pak do USA. Teď je na 14 dní v Kostarice a pak se přesouvá do Patagonie, Nový Zéland a Asie. Kolem března-dubna by se měl vrátit zase zpět do Rakouska. Bloumáme spolu NP Manuel Antonio. Jedná se o deštný prales, který je bohatý na faunu a floru (mě to přišlo všechno stejný, všechno stejně zelený).

Pár zvířátek jsme viděli, ale nějak jsem podle průvodce očekávala daleko více. Asi jsou spíše venku v létě než teď na podzim. V NP se nachází i 3 pláže, které nejsou nikterak obsazené. Všude je takový mlžný opar. Po asi 3h chození jsme prošli celý park a jdeme si dát někam ledové kafe na osvěžení. Kecáme, Robert má plan na zítřek, že se bude přesouvat do Puntarenas a odsuď trajektem na polostrov do lokality Montezuma, kde má být parádní vodopád. Potkal nějakou krajanku, která mu řekla, že to je věc, co by měl navštívit. Já přemýšlím co dál. Když jsem si tak nějak googlila, co v Manuel Antonio, tak moc věcí tu k navštívení není. Spousta lidí se spíš jenom tak plácá na pláži. Což nějak není pro mě. Takže jsem se rozhodla, že pojedu druhý den s Robertem do Puntarenas. Vracím se zpět na hostel. Dneska tu nejsem sama, mám tu kolegu. Ale ten už spí. Oblast Manuel Antonio patří do nejvhlčejší oblasti Kostariky. Je to znát. Na hostelu je zatuchlý vzduch, smrdí tu stěny. Člověk je po prvním kroku ne zpocený, ale prostě mokrý a olepený. Vyprala jsem si triko a ponožky. Ani po dvou dnech na hostelu mi to neuschlo pořádně. Snad to dosušším v Puntarenas.