DEN 12. EBC - Nepál 2017

Dnes summitování a nejhorší den ze všech. Ráno nám trvá neskutečně dlouho se zabalit. Každý si na něco stěžuje, na nějakou bolest. Já jsem jako rybička. Snídáme a pak vyrážíme. Někdo řekl, že tenhle poslední úsek s převýšením 200 m je jednoduchý. Tak beru batoh. Už po chvilce svlékám oblečení, jaké je teplo. Jdu pomalu, všichni mi utekli. Jdu čím dál pomaleji, špatně se mi dýchá. Cesta vede do kopce a po kamenech. Na jednom místě je až takový kopec, že se mi chce brečet. Pokračuji opravdu pomalu. Všichni mě předbíhají. Člověk si říká, když už vylezu ten kopec, tak tam musí být ta vesnice. A ono stále nic. V jeden moment ani nepoznávám, kde vede ta cesta mezi kameny. Scházím níže (to je na palici, když máte stoupat). Čeká tu šerpa a Dana. Danu bolí hlava, tak dává oraz. Posouváme se kupředu. Jde to hodně pomalu. Zaleze se za roh s vědomím, že tam bude vesnice a ono nic. Zase jenom další suť, šutry a kopec. Slezeme k řece, kde nás čeká zase kopec nahoru a za ním pro změnu další, je to těžké. Opravdu se mi špatně dýchá. Sem rozhodlá, že dnes už EBC nedávám. Nechám si ho na zítřek. Nějakým zázrakem dojdu do Gorak Shepu, kde už všichni čekají. každý vyřízený po svém. Máme jeden velký pokoj pro 12 lidí, kde postele jsou po 3 lidech. Dáváme oběd a rozhodujeme co dál. Daně je špatně, zůstává na pokoji. Já se nějak dávám dohromady. Nic mi vlastně není, jenom už nemůžu dýchat. Odhodláváme se tedy k EBC. Balíme několik vrstev oblečení a jdeme kupředu. Prý 3 h cesty. Cesta zase kamenitá a nahoru a dolů. Nezvládám s dechem. Ať jdu sebe pomaleji neustále se zastavuji. Kluci už zmizeli někde v dáli. Beru na sebe péřovku. Zase nemáte ponětí, kam vlastně jdete. Dostáváme se na místo, odkud je vidět EBC. Musíte slézt kopec dolů a dostat se k ledovci, kde stojí pár kamínků a vlaječky. Pro všechny je to zklamání. Pro mě ne. Věděla jsem, jak to má vypadat, že tam nic není. Říkám, že já tam nejdu, že už bych to nedala ten kopec zpět. Kluci taky rozhodují, že ne. Že by se muselo zpět za tmy a za zimy. Cesta zpátky je neskutečně lehká. Jde se mi jak pírku. Dokonce jsem v čele a čekám já na ostatní. Pořádně se ochlazuje. Všichni se těšíme do lodge. Každý se zařizuje podle svého. Já zaléhám do spacáku a zahřívám se. Po nějaké době se přemlouvám k tomu, že si obleču kalhoty a půjdu na večeři. je to asi hodinové přemlouvání. Nikdo pořádně nemluví a nejí. Každý toho máme dost. Ráno máme každý jiné plány.