PŘESUN DO NICARAGUI (Nicaragua, 2016)

Večer po návratu z Vulcán Arenal přemýšlím, co dál. Letenku mám až na 2.12., takže stále dost času něco podniknout. Musím udělat nějaký plán. Dívám se na mapu a celé Pacifické pobřeží ruším, protože zde jsou jenom pláže a resorty, což není nic pro mě. Jediné kam bych chtěla, je Karibské pobřeží, na které jsem slyšela samou chválu. Jenomže přede mnou min 2,5 týdne, takže co s časem, protože Karibské pobřeží je ani na týdne. Takže se rozhoduji, že se přesunu do Nicaragui. Spousta lidí, které jsem potkala, tak z té oblasti přijeli a říkali mi, že je to tam levné, není to ještě tak turistické a je teplo. Ze San Jose (hlavní město Kostariky) jezdí do Managua (hlavní město Nicaragui) celkem 3 společnosti. Cenově to vychází na stejno. Zamlouvám tedy hostel v San Jose, který je kousek od autobusového nádraží a přesouvám se z La Fortuny do San Jose. Autobus je to přímý, klimatizovaný. Výhled do krajiny je parádní, projíždíme oblastí, která je výše v horách a můžeme vidět, že spousta lidí zde chová dobytek. Příjezd do hlavního města je zase šok. Všude plno lidí a klasický velkoměstský ruch. Dostávám se na hostel, ubytovávám se a jdu na autobusové nádraží, abych si koupila lístek na zítřek na ráno směr Managua (nelze koupit přes internet). Dostávám informace, že mají vyprodáno, ale hned na pondělí lístky jsou. Takže kupuju lístek na pondělí. Na extra den volna mám v plánu, že se pojedu podívat na Vulcán Poas, který je kousek od San Jose. Bohužel tenhle plán neuskutečním, protože je zamračeno a vypadá to na pořád lijavec. Takže pokud takhle je ve městě, tak nemá smysl se vůbec přesouvat k Vulcánu. Tam to bude daleko horší. Takže den volna využívám k relaxaci, zjišťování informací co podniknout v Nicarague, zamlouvám hostel a celkově je to spíš den odpočinku. V pondělí ráno autobus jede v 6h, ale musí se být na autobusovém nádraží o hodinu dříve, aby se provedl Check-in. Po příchodu do haly ukazuju pas společně s jízdenkou a je mi řečeno, že musím zaplatit v jiné frontě poplatek 7 USD za to, že chci opustit hranice. Takže stojím další frontu a poté jdu znovu do první fronty. Zde vše kontrolují a přebírají můj batoh. Cesta je to dlouhá. Je to pouhých 500 km, ale jede se to přes 10h. Hranice, přechod hranic. Člověk je zvyklý ze Schengenu, že se ho to netýká, ale zde je to jinak. Před hranicemi na nás mluví v autobuse Španělsky, co máme dělat. Takže sleduju svoje okolí, abych si zapamatovala obličeje a vědět koho se držet. Vystupujem z autobusu a obklopí nás lidi, kteří nabízejí výměnu peněz, jídlo, nějaké suvenýry a vše možné. Stojíme ve frontě, jde to pěkně pomalu. Dostávám se k okénku, kde dostanu razítko do pasu. Jupí. Je to za mnou, pak zjišťuju, že to je jenom razítko, že opouštím Kostariku. Nastupuju do autobusu, kde mi řidič vysvětluje, že si mám připravit 12 USD na zaplacení víz. Nasedáme do autobusu, řidič začne každého obcházet a vybírá peníze společně s pasem. Přemisťujeme se autobusem nějaký kilometr dále, k další budově. Do autobusu přijde celník z Nicaragui a začíná každého šacovat, než ho pust ven z autobusu a ještě prohlíží naše příruční zavazadla. Vše probíhá v pořádku, venku převezmu svůj velký batoh, s kterým jdu do budovy, kde ho skenují. Vše v pořádku. Teď už jenom čekat na autobus, až nás vyzvedne. Čekáme skoro hodinu. Poté přijede autobus, každý se hrne s batohem. Pak čekáme všichni před autobusem a řidič čte jména lidí z pasu. Vždy přečte jméno, čeká až si daná osoba vezme pas (zkontroluje tak nějak jestli si ta osoba je opravdu podobná na fotce) a čeká, až vleze do autobusu. Takhle to je s každým. Takže je to na dalších 15min. Po usednutí na sedačku kontroluju, jestli mám vše v pořádku. Za hranicemi nás ještě zastavují dvě hlídky vojáků, kteří jenom procházejí autobusem. Máme před sebou další 3h cesty. Podnebí je tu jiné. Je teplo a není dusno. I ta Nicaragua působí jinak. Člověk hned vidí, jak moc chudá země to je. Kolem silnic strašně moc přístřešků a provizorních domečků. Zvířata vyhladovělá, že vidíte žebra.