5. DEN: CHAME (2 670 M N.M.) - UPPER PISANG (3 310 M N.M.) (Nepál, 2017)

Večer jsem šla spát s pocitem, že vůbec nevím, co mi další den přinese. Že se rozhodnu až ráno, podle situace, jestli zůstanu o den déle anebo budu pokračovat dál. Probuzení bylo mrazivé. Přes noc byl déšť se sněhem. Ráno tedy tak 5 cm pokrývka sněhu. Vstávám a přemýšlím co dál. Když tady nasněžilo 5 cm sněhu, o 600 m výše muselo nasněžit více. Ta jedna holka, co jsem se s ní včera bavila, ta to vzdává a pokračuje dál. Už v téhle výšce je jí zima a nemá pořádné boty. Tak dělá to rozhodnutí, že sestupuje. Číňané zůstávají o den déle a dají si jenom dneska menší procházku. Já jsem jediná, kdo se rozhodl, že bude pokračovat dál. Věřím v předpověď Norů, že už bude jenom lépe. Dávám snídani, balím a vydávám se na cestu. Moc trekařů dnes není, buď je to tím, že jsem vyrazila o hodinu později než normálně, nebo většina lidí takticky vyčkává a zůstává o den déle. Překračuji řeku a vydávám se směrem kupředu. Přibývá sněhu. Už to není jenom 5 cm, ale kolem 20 cm. Stále se v tom dá jít. Držím se vrstevnice a dostávám se do vesnice Bhratang. Za vesnicí se nachází vertikální kamenná stěna Paungda Danda, která je vysoká přes 1 500 m. Spousta lidí se zastavuje a dívá se na tu obrovskou masu, co se tyčí nad námi. Já si zas všímám toho, jak jsou lidé oblečeni. Spousta jich má už nasazené návleky a péřovku. Já jdu jenom v merinu triku a na tom goretex bundu, u které mám ohrnuté rukávy. Jak jsem již několikrát zjistila, mě je prostě tak nejlépe. Když se někde zastavím, tak okamžitě pod bundu oblékám mikinu. Dnes je první den, kdy mě pobolívá v krku. Mám to z noci. Ve spacáku je mi teplo, ale místnost byla studená a musela jsem dýchat studený vzduch. Takže připisuji na seznam, že pro příští trek si musím pořídit cucavé bonbony na bolavý krk. Přecházíme řeku a stoupáme borovicovým lesem. Cesta je tu sevřená, spousta sněhu. Postupuje se pomalu, každý toho má dost díky sněhu. Není to lehké. Po hodině chůze docházím do vesnice Dhikur Pokhari. Jedná se o starobylou vesnici, kde domky jsou postaveny pouze z kamenů bez použití malty. Střechy jsou ploché, protože se zde suší obilí a uskladňuje se dřevo. Dávám si oběd. Počasí se zatím vyčasilo a musím říct, že předpověď Norů se nemýlila. Po 11 h se objevilo sluníčko. Spousta lidí sedí venku a užívá toho sluníčka. Sedím na obědě a čtu co dál. Mám dvě možnosti. Pokračovat do Lower Pisang, který se nachází v nadmořské výšce 3 200 m a cesta sem je daleko jednodušší. Nebo můžu pokračovat do Upper Pisang, který je ve výšce 3 300 m. Druhá varianta je doporučována z důvodu dobré aklimatizace na nadmořskou výšku. V dalším dnu bych se totiž dostala na výšku 3 670 m a poté sestoupila do 3 360 m, kde mě bude čekat den odpočinku a aklimatizace. Druhá varianta se prostě jeví lépe, pokud se chcete vyhnout výškové nemoci a dostat se bezpečně do sedla Thorong La. Volbu mám tedy jasnou, pokračuji do Upper Pisang. U oběda mi bylo místníma řečeno, že hned za posledním barákem se mám dát doprava. Nějak jsem tak neučinila. Po asi 200 m vidím, že někde vpravo na kameni je značka, po které mám jít. Tak se brodím sněhem. Ale jak dojdu na cestu, tak je to už v pohodě. Naopak zde sněhu ubývá, protože je to na otevřeném prostranství, kde svítí sluníčko, tak tu sníh není. Jdu sama, nikdo za mnou, ani přede mnou. Všichni ještě dávají někde oběd. Přejdu most a dostávám se na fotbalové hřiště, ano, fotbalové hřiště, kde se pasou jaci. Jsou to první jaci, které potkávám. Pomalu ale jistě nabírám nadmořskou výšku. Po pár km se dostávám do Upper Pisang. Je to famózní výhled. Vidím konečně pohoří Annapuren. Úžasná podívaná. Ubytovávám se a jdu prozkoumat vesnici, protože se zde nachází buddhistický klášter. Sem zde sama. Dělám asi milion fotek a selfíček.

Konečně vidím ty hory, kvůli kterým jsem přijela. Po chvilce potkávám Rosse. Toho Američana, co jsem ho potkala první den. Tak se bavíme nad tím, jak je to tu úžasný, že i kvůli tomu jednomu dni by ta námaha stála za to. Ross chce jít do kláštera, ale já nevím, jestli smíme. Z průvodce jsem četla, že člověk by měl čekat až na vyzvání mnichem. Ale nikdo tu není. Akorát je tu cedule ve stylu vítejte návštěvníci, prosím sundejte si boty. Tak tak činíme a jdeme prozkoumat klášter. Je to něco jiného, než na co jsme zvyklí. Přispívám 10 USD na výstavbu. Na lodgi zjišťuji, že zde bydlím s Rossem a tím párem Holanďanů, tak se dáváme do řeči. Je tu pak rodinka Američanů. Děti jsou kolem 15 let a co jsem pochopila, tak mají samostudium doma. Rodiče s nimi podnikají docela dost věcí a cestují. Byli někde na dobrovolné akci v Indii, kde se starali o slony. Bohužel jejich mamka se necítí dobře. Prý se ale nejedná o výškovou nemoc, protože si tím prošla už celá rodina. Tak doufáme, že budou všichni v pohodě. Na Rosse dolehlo nachlazení. Já každý den piji čaj s citronem, tak se zatím držím. Uvidíme, jak to bude dál.