10. DEN: THORONG PHEDI (4 450 M N.M.) - THORONG LA (5 416 M N.M.) - MUKTINATH (3 800 M N.M.) (Nepál,

Tak dnes je ten den, kdy se uvidí, jestli zdolám sedlo nebo ne. Nevím, jestli jsem v noci nespala díky nervům nebo nadmořské výšce. Asi to bude oboje. Neustále se budím. Mám pocit, jako když jsem vůbec nespala. Nevím jak ležet, jak usnout. Neustále se převaluji, poslouchám zvuky a přemýšlím nad tím, ať už je ráno. Kolem 3h ráno se začínají kolem mě probouzet lidi. Já mám ještě čas ležet v posteli. V 5h mi zvoní budík a mě se nechce do té zimy. Beru dokonce thermo prádlo pod kalhoty, rukavice, čepici a celkově se snažím nabalit. Svlíknout se mohu vždycky. Když poskládám vše do batohu (pouze za čelovky), tak se vydávám na snídani. Nepálci se diví, co tu dělám tak pozdě, že všichni už odešli. Tak se jich ptám, jestli i v tuhle ranní dobu se to dá zvládnout. Prý ano, časově to není problém. Spíš se bojí o moje bezpečí. Tak mě dávají dohromady s jednou holčinou, co je na tom též jako já. Je sama, bez průvodce, nosiče nebo party lidí. Říkáme si ahoj, ale u obou je znát, že spolu nechceme jít, že každá si chce jít to svoje. Tak se domlouváme, že kdyby něco, že na sebe zakřičíme. Nasazuji čelovku, beru hůlky a pokračuji. Jdu pomalu, velice pomalu. Síly zatím jsou, ale klouže to a výška neumožňuje rychlý postup. Vidím, že někde přede mnou je skupinka lidí a za mnou vidím další dva lidi. Je to dobrý, nejdu tak sama. Kdyby něco, stále tu budou lidi. Nejprve mě čeká výstup do High Campu. Jsem na straně, kde není tolik sněhu, ale zmrzlé bláto. Tak to není tak nejhorší. Už se rozednívá, hory kolem mě mají růžový nádech. Je to krásné, jenom tak stát a dívat se. Za chvíli bude i sluníčko a půjde se o něco lépe. Zima není, naopak tím jak člověk stoupá, tak je to v pořádku. Cesta je dobře značená, protože stezka byla využívána již před stovkami let karavanami. Po asi hodině cesty docházím do High Campu. Sluníčko začíná pěkně svítit, navíc se zvedá vítr. Sněhu je tu více než dost. Stojím a převlékám si oblečení. Je mi teplo. Fotím několik fotek a pokračuji dále. Vidím před sebou tu skupinku lidí. Dostávám se na návětrnou stranu, kde není vidět cesta, natož ty stopy, co udělalo těch 5 lidí přede mnou. Cesta je značena tyčemi, které jsou do poloviny zaváté. Pokračuji vpřed. Tenhle úsek je dost nebezpečný. Podkluzuje to a já se bojím, abych nesjela o pár metrů dolů. Jsem ráda, že mám hůlky, které mě aspoň trochu drží. Zastavuji se, dívám se kupředu a přemýšlím nad tím, jestli pokračovat kupředu nebo se vrátit zpět. Úsek se mi fakt nezdá bezpečný. Za mnou nikdo, nevím, kde se ti další lidé zdrželi. Pokud tu zůstanu stát, než oni přijdou, abychom to přešli společně, tak mi může být zima. Mám před sebou asi 200 m. Hlavou se mi honí myšlenky, jaký to bude asi dál. Ale pak si říkám, když se nikdo nevrací, tak dál to musí být v pohodě. Kdyby se někdo vracel, tak by to znamenalo, že to není schůdný. Ale nikdo se nevrací. Jdu tedy kupředu. Pomalým krokem a obezřetně. Nakonec se přes tento úsek dostávám a vidím další část cesty, která už bude lehká. Nejvíce sněhu bylo zde. Navíc i ustává vítr. Teprv teď nasazuji návleky na nohy, aby se mi sníh nedostal do bot. Vidím před sebou už vyšlapanou cestu ve sněhu a vidím, že musím pokračovat přes most a pak se cesta bude zvedat.

Překračuji most a pomalu pokračuji dále. Cesta se zvedá. Vypadá jednoduše, ale jde se pomalu. Zastavuji, obracím se zpět odkud jsem přišla a můžu vidět, že za mnou pokračují lidé. Tak je to dobré. Stále tu někdo je. V průvodci jsem četla o místě, které je lehce nebezpečné, protože se tu uvolňují kameny a je možné, že na vás spadne. Je lepší mít za sebou rozestupy a nejlepší je jít tenhle úsek brzy ráno, kdy je zem ještě zmrzlá a kameny se tolik neuvolňují. Dostávám se do téhle části. Je znát, že začalo svítit sluníčko, protože pár kamínků se uvolňuje. Pokračuji dále. Před sebou můžu vidět čajovnu. Tak usedám. Potřebuji doplnit nějaké ty tekutiny. Akorát se tu s někým střídám kdo pokračuje směrem kupředu. Všichni se zajímáme, jak daleko to je. Jsme v nadmořské výšce 5 000 m n.m. Prý ještě tak 2h cesty a budeme tam. Je to povzbudivá zpráva nebo ne? Asi ano, protože z Thorong Phedi je to tak 5h. Takže už máme vetší část za sebou. Pokračuji kupředu, hodně pomalým tempem, pomalu 5 kroků, zastavit. Dalších 5 kroků a zastavit. Pauzy jsou čím dál větší. Na jednom místě si sedám a dávám si nějakou čokoládu nebo co to mám. Došel mě někdo, kdo šel za mnou. Tak sedíme spolu a dáváme se do řeči. Nemluvíme o ničem jiném, než že už tam chceme být. Snaží se jít se mnou, ale on je rychlejší. Ale taky jde tak 10 kroků, zastavit. V jeden moment se dostáváme na vyvýšené místo, odkud máme rozhled do okolí a vypadá to, že už jsme skoro tam. Ještě tak 30 min chůze a budeme tam. Člověku se jde lépe, když ví, že za chvíli bude v tom nejvyšším bodě a čeká ho už jenom sestup. Bohužel tomu ale tak není. Stále cesta pokračuje. Nejsou vidět žádné vlající praporky, nic. Pořád kupředu. Strašně moc zastávek a myšlenek, proč tohle dělám. Stále je ale ta vůle jít kupředu. Vidím před sebou lidi, co pokračují a vím, že v tom nejsem sama. Že nejsem jenom já ten šílenec, co se někam rve. Pokračuji dál, a už ani nevím na co myslet. Dvojice přede mnou na mě mává hůlkami. Tak si v duchu říkám, ano, už tam budu, už je to jenom kousek. Když dojdu do místa, odkud na mě mávali, tak vidím vlající praporky, už je to kousíček. Ohlížím se dozadu, jestli nejde někdo za mnou, že jim též dám signál, že je to kousek. Čím více se k sedlu blížím, tím více se mi chce brečet radostí, úlevou a pocitem, že jsem to dokázala. Nakonec ale vůbec nebrečím. Všichni mě zde vítají, pokřikujeme na sebe a radujeme se. Fouká zde vítr. Neodkládám ani batoh, fotím se s batohem a se vším. Původně jsem měla v plánu, že si zde dám čaj. Ale vůbec na něj nemám chuť a celkově se mi tu nějak nechce postávat. Se všemi si pogratuluji a vydávám se zase kupředu.

Teď mě čeká další náročný sestup. Musím sejít o 1 600 výškových metrů. Z téhle strany jsou hory naprosto jiné. Můžu vidět Dhaulagiri (8 176 m) a další hory jako Khatung Kang (6 484m) a Yakawa Kang (6 482 m). Strmý sestup je náročný na kolena. Zatím to jde, spíš cítím bolest hlavy. Beru tedy jeden brufen a doufám, že díky sestupu to bude dobré. Bez hůlek si tento sestup nedokážu představit. První část sestupu byla vcelku rychlá, protože zde nebyl sníh, pak ale nastává pasáž, kde jsou malé kamínky, které podkluzují a na tom je tající sníh. Došla jsem velkou skupinu, která jde nalehko. Mám rychlejší tempo při sestupu než oni, tak pár lidí předbíhám. Není jednoduché si vybrat kudy jít, protože sníh opravdu taje a jde se potom špatně. V jednom místě se mi podaří i spadnout. Ale šikovně, že se mi nic nestalo. Jenom není lehké i s tím batohem vstát. Sestup je to dlouhý a nekonečný. Není ani vidět vesnice, kam jdete. Dostávám se do 4 100 m, kde se nachází ubytovna a další Nepálci, které zde nabízejí jídlo. Spousta lidí zde sedí a odpočívá. Chtěla jsem se zde najíst, ale nějak mě celá chuť přechází. Radši budu pokračovat dál. Teplo je už takové, že sundavám přebytečné oblečení. Tahle strana hor má nádherné výhledy, ale je to tu jak v poušti. Přemýšlím, jestli si trek neprodloužit. Ale když vidím, jaké teplo je, a já v zimních botách a do toho ten prach, tak si říkám, že mi to bohatě stačí. Docházím do vesnice, sotva pletu nohama. Je zde hodně prodejců, kteří nabízejí čepice a šály. Ubytovávám se, dávám jídlo a jdu se projít po vesnici. Na hory už není tak krásný výhled. Zvedl se prach. Tohle opravdu nedám v dalších dnech. Jsem rozhodnutá, že ukončuji trek zde. Trek vede ještě dále, ale na mě je toho moc. Jsem ráda, že jsem si těchto 10 dní užila. V nejlepším se má skončit, aby člověk uchoval jenom krásné vzpomínky a nezničil si ten dojem.