JAKÉ TO JE BÝT 3 MĚSÍCE ZA POLÁRNÍM KRUHEM - Norsko, 2017

Čas utíiká. Někomu rychle a někomu zase pomalu. Záleží nad podmínkách a jak se ke všemu člověk staví. Momentálně jsem v Norsku již 3 měsíce a přede mnou je poslední měsíc. Jaké to je být za polárním kruhem přes léto? Při příjezdu, tedy koncem dubna tu panovala stále ještě zima. Krajina byla pokrytá sněhem a vítr burácel do oken. V této době nastal polární den, kdy je po celých 24h denní světlo. Noci byly trochu šedivější, ale stále dostatek světla. První 3 týdny jsem strávila sama v malém bytečku, který měl dvě podlaží: v přízemí kuchyňka a sprcha, v patře ložnice. První dny byly plné poznávání práce na hotelu, kdy jsem se učila s rezervačním systémem, jak připravit snídani a pomáhala jsem s úklidem našich prostorů pro hosty. Po několika dnech přijela nová výpomoc na úklid a mě ubyla starost s uklízením a mohla jsem se plně soustředit na to, být jenom v restauraci. Od poloviny května se naše restaurace plně otevřela zákazníkům a mě čekali dlouhé šichty, kdy jsem čekala na zákazníky. Někdy jsem dostala 2 stoly a někdy bylo po celý den prázdno. Sněhu ubývá, ale počasí se nikterak nelepší. Teploty se šplhají k 9 stupňům, je pod mrakem a prší. Je pošmurno. V noci se špatně spí, díky světlu. Tělo si neumí zvyknout.

Výletů po okolí se moc dělat nedá. Firemní auto není dostupné a mě nezbývá nic jiného, než využít firemního kola. Vydávám se na jednu noc do Ersfjordu. Jedná se o fjord, kde se nachází písečná pláž, zlaté toalety a místo, kde si můžete udělat barbecue. Od nás z hotelu je to vzdálené pouze 10km. Je potřeba zdolat jeden tunel pro auta. Díky bohu je zde postranní chodník, který mohu využít. Dorazila jsem kolem 22h, pokouším se stavět stan, ale moc dobře to v tom písku nejde. Vítr je tu silnější jak u nás, a kolíky vylétávají z písku. Nakonec se mi to nějak daří, ale za tu dobu mi lehce prochladly prsty. Zalézám do stanu, poslouchám šplouchání moře a postupně usínám.

Květen za mnou a nebyla to lehká doba. Práce moc nebylo. Zařizovala jsem si takzvané D-number, abych mohla odvádět daně podle tabulek a nemusela platit daň ve výši 50%. Samotný výlet do Tromso nebyl jednoduchý. Trajekt jezdí jenom 3x týdně. Poslední drobné jsem utratila za lístek. V Tromso vyřizuji D-number a čeká mě asi 7h čekání na trajekt. Zpříjemňuji si to prohlížením obchodů. Bohužel zjišťuji, že mi nejde platit platební kartou. Ani jednou. Zkouším tedy vybrat peníze z bankomatu a ani to mi nejde. Dovolat se do Čech do banky a optat se, co se děje není jednoduché. Zabírá mi to skoro 60min času, než se dovolám a zjistím, že má banka má totální výpadek platebních karet a neví, kdy to obnoví. Takže sedím v obchodním centru a doufám, že vše brzy půjde. Po 3h čekání začínám být nervozní, protože nemám jak zaplatit za lístek domů. Karta nefunguje a peníze nemám. Ani najíst se nemůžu, nic. Takže si nadávám za to, že mám sice více platebních karet, ale obě od stejné banky. Chyba, chce to ještě jednu kartu od jiné banky. Takže tahle položka jde na list, co udělat, až budu doma. 1,5h před odjezdem trajektu se už smiřuji s tím, že si stoupnu na ulici a budu škemrat u kolemjdoucích o peníze. Díky bohu mi přichází sms, že vše je spravené. Takže mohu vybrat peníze a odjet zpět na ostrov,

V měsíci květnu jsem neměla stálou pracovní dobu. Každý den jsem posílala svému zaměstnavateli sms, jak zítra pracuji. Po celých 10 dnů se mi dostávalo odpovědi, že další den mám volno. Venku stále zima, prší, plískanice. Doba, kdy se dostávám do situace, že přemýšlím, co dál. Jestli tu zůstat nebo ne. Jestli to bude mít cenu. Jestli bude práce, jestli takovýhle způsob cestování má vůbec smysl. 10 dní volna. 10 dní, kdy jsem mohla objevovat krásy Norska, ale díky tomu, že jsem nevěděla předem, že budu další a další dny mít volno, tak jsem nikam nemohla. Denodenně jsem seděla ve svém novém pokoji. Bydlím teď blíže k hotelu, mám to do práce asi tak 30s. Internet je tu špatný. Spoustu času na přemýšlení a zamýšlením se nad tím, jací Norové jsou. Jsou laxní? Mají svůj vlastní svět? Přemýšlení nad tím, co je jejich náplní života. Jsem tu 1 měsíc a já nevím co dál. Nedokážu si představit ten jejich život. To, že jsou zavření jenom doma. Nikam nechodí, nic nedělají, nebaví se mezi sebou. Nejbližší město je 60km. Procházek po okolí bez auta se moc dělat nedá. Ještě je sníh, který je nestabilní. O procházky se pokouším, ale několikrát jsem zajela až po pás do sněhu, kdy se mi noha zabořila a já se pomalu nemohla dostat ven. Dny, kdy jenom sedíte doma a přemýšlíte. Moc času na přemýšlení.

Červen a s ním příchod nových zaměstnanců, kteří budou pracovat se mnou v restauraci. Jedná se o pár Poláků, kteří vedou život jako já. Cestují a pracují na jiných místech. Máme si co říct. Konečně je tu s kým se bavit, s kým trávit čas. Vyměňujeme si svoje zkušenosti, svoje životní příběhy. Přijeli sem jako já, plní očekávání a nadšení. Nechávám je přitom. Nechci je nijak odrazovat. Jsou na tom obdobně, chtějí Senju procestovat a objevit kouzlo tohodle ostrova. Mají sebou outdoor výbavu. Společně ještě s Danielem, který je z Moldavy, zjišťujeme, že pokud chceme v Norsku zůstat delší dobu než 3 měsíce, že svůj pobyt musíme hlásit na místní policii. Jsme tedy 4, co potřebujeme na policii. Domluvili jsme si den, kdy to všem vyhovuje a můžeme jet spolu tyto věci zařídit do Finsnes, města vzdáleného 60km. Několik dní předem se ptáme našeho šéfa, jestli si můžeme půjčit auto, že potřebujeme na policejní stanici. Neustále slyšíme, že musí najít řešení, že nám dá vědět. Den předem nám dává vědět, že auto k dispozici nebude. Ostatní to vzdávají. Já se druhý den ráno vydávám na autobus (který jede 3x týdně) a vydávám se do města. Schůzka na policii je rychlá a tak můžu nakoupit a jít stopovat domů. Ano, stopovat, protože autobus zpět jede až za nějakých 8h.

Práce přibývá, dokonce máme rozvrh práce. Dělám jenom jeden typ šichet a to zavírání. Začínám v 15:30 a končím podle situace. Někdy je potřeba vypomáhat ráno. Zjišťujeme, že práce není těžká, jenom je nedostatek lidí. Máme dva kuchaře. Jeden kuchař je ostřílený, který má léta zkušeností a ví co dělá a vše odsýpá rychle. Pak máme kuchařinku, která byla povýšena z pozice číšnice. Je jí 21let, zkušenosti žádné. Situace podle toho vypadá. Nezvládá, nestíhá, občas se hroutí. Musíme vypomáhat s přípravou. Pokud dostaneme více hostů, dát jim vědět, že to potrvá. Není lehké někomu říct, že dostat jídlo zabere 45min, když v celé restauraci máte 3 stoly obsazené. Postupem času se naše kuchařinka zlepšuje a dostává ten grift. Situace začíná nabývat na vážnosti, když nám v průběhu večera přijde 120 lidí a vy jste všude a děláte vše. Někdo chce něco z baru, do toho někdo zvoní, že chce platit účet, do toho někdo se chce přihlásit na recepci, že chce pokoj, do toho voláte, že někdo si objednal saunu, jestli kolega může připravit saunu. Do toho sklízení stolů a umývání nádobí. Ano, i to je naše práce, nemáme nikoho na nádobí. Takže uklízíte zbytky, umyjete nádobí a do toho potřebujete namazat bulky na hamburger nebo připravit dezerty. Dělá se tu všechno na malém prostoru. Organizace žádná. Díky bohu Seb a Gosia mají 10let zkušeností, tak vše zvládáme. Nemusíme se mezi sebou domlouvat kdo co udělá, prostě co je potřeba v té situaci, to se udělá. Když je jeden zaseklý na recepci, tak druhý obstarává to ostatní.

Měsíc červen pomalu za námi. Stále je pro mě problém chodit spát. Jsem zvyklá chodit spát ve 22h, ale zde až tak kolem 4h ráno. Jsem celá rozhozená. V "noci" nemohu spát, jsem plná energie a pak pro změnu spím až do 12h. Po práci začínám běhat, abych trochu uklidnila tělo. Moc to nezabírá, po asi 3 vyběhnutích to vzdávám. Soudržnost kolektivu není nikterak velká. Co nenaplánuji, to se neděje. Se Sebem a Gosiou občas zajdeme společně na řeč, kdy popíjíme čaj a bavíme se jak jinak o práci, nebo o cestovatelských zkušenosech. Na konci června, kdy k nám zavítalo půlnoční slunce a trocha toho tepla, vymýšlím, že po práci si zajdeme ugrilovat rybu do přístřešku. Večer je to krásný, ale studený. I přes slunce teploty kolem 13 stupňů. Ryba a společnost byla dobrá.

Sněhu ubylo a je možné jít na nějaký ten výšlap. Jednoho den po práci jsem si s kolegou dala Kyle, hora, která se dá zdolat od nás. Trvalo nám to asi 3h. Vzali jsme šéfova psa, aspoň nějaká společnost. Daniel dělá rybářského průvodce. Bohužel to s názvem nemá nic společného. Očekával podle slov šéfa úplně jinou pozici. Jedná se o práci, kdy hostům půjčuje loď nebo vybavení na rybaření. Do toho zařizuje milion věcí okolo. Jakýkoliv problém máme my na recepci, v restauraci, tak se volá jemu. Ať už zapnout saunu, půjčit hostům kabel, opravit televizi, opravit kapající kohoutek, vyměnit tohle a támhle to. Do toho má firemní telefon, kdy mu hosté volají a on dělá rezervace, podává informace ohledně internetu (jaké je heslo) atd. Do toho hotel se snaží turistům nabídnout odvoz z letiště a na letiště. I tohle obstarává. Slovo den volna nezná, protože na tuto pozici jsou pouze 2 lidi a pracovní doba je od 7 do 22h a k tomu transfery. Ty bývají z větší části v noci. Není problém skončit ve 22h a v 1h jet do Tromso vyzvednout lidi na letiště, kdy cesta trvá 3h a pak to absolvovat zpět a od 15h zase začít pracovat. Je to pozice, kterou jim nezávidím. Opravdu ne. Každý ztrácí iluze a každý se těší, až tahle práce bude za námi, až budeme moct odjet.

Červenec, hlavní sezona. Děti mají prázdniny a tak lidé cestují. Jsme plně obsazeni, do toho restaurace otevřena po celý den. Po celý den lidé. Dostali jsme výpomoc na mytí nádobí. Začíná až v 16h. Takže pokud máte ranní směnu a děláte až do 15h sama a máte blázinec, tak je to opravdu blázinec. Mytí nádobí a do toho ještě recepce, bar a obsluha. Zvládá se to, ale někdy je to těžší. Ze 70% naši hosté jsou z Norska. Takže zažíváte plno ignorace. Spousta lidí, kvůli tomu že s nimi mluvíte anglicky, vám ani nevěnuje pozornost. Ano, jsem v jejich zemi, tak to chápu, že chtějí mluvit svým jazykem a ne anglicky. Bohužel jsem očekávala a i mi bylo řečeno, že tohle je turistické místo navštěvované turisty z ostatních zemí. Bohužel tomu tak není. Učím se tedy některé fráze Norsky a název jídel v Norštině. Je to pár slovíček, abych aspoň trochu obstála. Z Kanady jsem byla zvyklá dávat plnohodnotný servis. Zde o to nikdo nestojí. Snažíme si práci usnadnit jak to jde. Žádné obskakování hostů, ale dát jim menu a starejte se. Není to lehké. Chcete být milí na hosty a oni vás nedocení. Naopak na vás ještě štěkají. Co ze všeho nejvíc zjišťujeme, že Norové nejsou trpělivý, jak něco není okamžitě, tak se rozčilují. Pokud pracujete sám a čepujete pivo a do toho vám nějaký netrpělivý Nor zvoní na zvonek, že se domáhá obsluhy, tak je to otravné. Neumějí počkat ani 30s. Pokud vidí, že se nic neděje, tak vás jdou hledat. Nezajímá je, že vás vidí, že něco v ten moment děláte, oni chtějí tu pozornost okamžitě. Nesete talíře plné jídla a oni vás zastaví, že si chtějí objednat. Pro někoho jsou to blbosti a maličkosti, ale když tyhle maličkosti zažíváte denodenně, tak vás to unavuje a vyčerpává psychicky.

Nadešel čas koupit si letenku domů. Mám smlouvu do 30.8, takže kupuji letenku hned na 1.9. Aspoň jedna pozitivní zpráva. Seb a Gosia též ztrácejí iluze a plánují, kam se odsud přesunout. Za celý měsíc červenec jsem stihla dva výlety a to jeden na půlnoční slunce na Roalden a pak jeden den stopování na Bovaer a na Stormoa. Jeden den po práci, kolem 23h jsem sebrala stan a šla k nám za vesnici si ho postavit a užít toho půlnočního slunce, než zmizí. Podívaná úžasná, i vyšlo počasí, kdy nebylo pod mrakem a bylo možné ho vidět. Další den se k nám dostala mlha, která se držela několik dní. Teď už jenom přečkat poslední měsíc, kdy se situace uklidní a nebude takový chaos. Norsko mi prozatím dalo tu lekci, že pro příště už nechci být servírka, ale chci vyzkoušet i jinou pozici.